Vystoupáme-li na vyvýšené místo v jihozápadních Čechách a bavorském příhraničí a rozhlédneme-li se kolem sebe, upoutá nás množství věží a menších církevních objektů rozmístěných po zvlněné krajině. Region je bohatý na tyto dnes přehlížené, menší církevní stavby, které díky své poloze tvoří místní dominanty. Středověké kostely a kostelíky dnes malebně oživující krajinu však kdysi hrály důležitou úlohu v christianizaci obyvatelstva a v duchovním životě středověkého člověka, a většina jich tuto úlohu plní dodnes. Rozměry se tyto stavby sice nemohou srovnávat s katedrálami či městskými kostely, ale tvoří zajímavou, a pro náš region charakteristickou skupinu staveb. Jejich starobylý charakter a navenek jednoduchý vzhled z nich činní neoprávněně opomíjenou součást kulturního dědictví regionu. Touto pozvánkou vám chceme tyto památky blíže představit. Kostely procházely dynamickými proměnami v průběhu času – od svých založení v románské či gotické době přes úpravy v renesanci k obvykle celkové proměně v období baroka, související s protireformací a katolickými reformami kultu. Památky se sice nacházejí mimo hlavní umělecká a kulturní centra, ale jsou mnohdy lépe dochovány než městské kostely. Přesto se jim změny nevyhnuly. Proměny vkusu i náboženského ritu zasáhly zejména do interiérů kostelů. Moderní doba přispěla přestavbami v duchu pietismu 19. století, a historizujících tendencí a k dnešní prezentaci těchto staveb přispěla v neposlední řadě i moderní památková péče (např. odhalením původních fresek). Místní kostel byl úzce spojen s životem obce a často jediným církevním objektem, s nímž se středověký člověk setkal. Křesťanská komunita se zde setkávala u církevních a rodinných obřadů doprovázejících člověka od narození až po smrt. Byl proto patřičně vyzdoben scénami poučujícími člověka o základních dogmatech víry a ukazujícími morální modely k následování. Kostel svojí dispozicí vyjadřoval základní rozdělení tehdejší společnosti: oddělení kněží od věřících architektonicky odpovídalo oddělení závěru kostela (presbytáře), kde se služba Boží odehrávala u oltáře, od lodi a rovněž místní elity mívaly v kostele své vlastní oddělené prostory, odkud přihlížely obřadům. Kněz sloužil mši zády k lidem, byl tedy součástí komunity věřících, ale měl od ní odstup skrze prováděné úkony a liturgický oděv. Ve středověku běžné obyvatelstvo přijímalo pouze jedenkrát do roka, obvykle na velikonoce, a účast věřících na bohoslužbě poměrně omezená až do konce 14. století. Akt proměnění hostie v Tělo Páně měl pro věřící ceremoniální až mystický ráz, který se v pozdním středověku ještě posiluje i strachem ze znesvěcení hostie. Kostel tak byl po staletí hlavním místem pro individuální náboženský prožitek, konverzi a poučení, ale i pro setkávání komunity a společenský život. Duchovní svět našich předků je dnešnímu návštěvníkovi značně vzdálený. Klade si za cíl zvýšit zájem veřejnosti o tyto často opomíjené kulturní památky a informovat o jejich významu, duchovním obsahu a o roli náboženství v životě středověkých a raně novověkých lidí, a tím motivovat k jejich respektování, větší ochraně a zvelebování v rámci programu rozvoje kulturní krajiny česko-bavorského příhraničního regionu.